Via Podiensis (GR 65)
Via Podiensis je jednou ze čtyř historických svatojakubských cest ve Francii , která je popsána v průvodci pro poutníky Liber Sancti Jacobi (ze 12. století). Její začátek je v Le Puy v Auvergne, vede přes Francouzské středohoří – Massif central a končí na úpatí Pyrenejí v Saint Jean Pied de Port. Dnes se Via Podiensis v podstatě kryje s dálkovou turistickou cestou GR 65.
Již od dnů biskupa Godescalca se poutníci vydávají po mši v katedrále v Le Puy en Velay na 1 600 kilometrů dlouhou cestu do Španělska. Poté co putníci dojdou do regionu Midi–Pyrenäen k vrcholkům Aubracu, čekají jí je místa s bohatou historií spojená s poutnictvím. Na každé etapě je snažení poutníků odměněno velkolepým uměleckým dílem. Umělecké portály kostelů a opatství, slavná náboženská města podél Via Podiensis jsou odměnou za poutní cestu, ať pěšky, na kole nebo na koni.
Le Puy–en–Velay – St. Privat–d’Allier
Le Puy–en–Velay, od roku 1988 nazývané pouze Le Puy, je největším městem departmánu Haute–Loire a představujete nejvýznamnější místo, kde se scházejí poutníci přes svou poutí po Svatojakubské cestě. Vedle Charters je jedním z nejstarších poutních míst ve Francii. V katedrále se nachází Černá madona. Potní cesta začíná na po Via Podiensis začíná na Place du Plot a brzy opouští město. Z kopce za městem je nádherný pohled na město s katedrálou a na dva čedičové kopce ve městě. Na jednom stojí kaple Saint–Michel–d’Aiguilhea a na druhé socha Notre Dame z 19. století. Z kotliny Velay, ve které Le Puy leží, vede cesta přes Tallode a Montbonnet po asfaltové cestě podél prastaré hisotrické cesty do St.–Privat–d’Allier, první zastávce na Via podiensis.
St. Privat–d’Allier–La Falzet
Cestou z St.–Privat–d’Allier se stále více objevují sakrální budovy odkazují na sv. Rocha a postava sv. Jakuba se dostává trochu do pozadí. To má kořeny na počátku novověku, kdy se začali šířit zprávy o blahodárném působení sv. Rocha na nemocné nakažené morem. Sv. Rochus je také často znázorňován jako poutník na Svatojakubské cestě. Cesta vede údolím Alier, nejprve po kamenné cestě z St.–Privat–d’Allier a pak po asfaltové cestě ve směru na Rochegude a Monistrol–d’Allier. Za Rochegunde s kaplí sv. Jakuba narazí cesta na strmý sestup do Monistrolu. Z oblasti vulkánů vede cesta do žulové krajiny. Pohoří Margeride ležící mezi řekami Allier a Truyère zůstalo ochráněné před vulkanickými aktivitami. Po převážně asfaltových cestách vede cesta přes Saugues a La Clauze do La Falzet. Cesta vede územím známým z filmu
La Falzet–St. Alban–sur-limagnole
Cesta pokračuje směrem do departmánu Lozère. Z La Fazete nejprve po silnici a pak po pěšině vede cesta na jih do Le Villeret d’Apchier. Pramen v dolní části vesnice má mít uzdravující sílu. Cesta pokračuje přes řeku La Verlange do Contaldes a pak po pěšině přes Chazeau do Domaine du Sauvage. Statek z e13. století patřil Templářům. Podél chovného rybníka patřícího ke statku vede cesta lesem k soutěsce Col de l’Hospitalet v 1300 m n. m, kde stával útulek pro poutníky, který také patřil Templářům. Dnes je zde pouze léčivá pramen. Cesta pokračuje po polních a lesních cestách nahoru. Cesta se stočí víc na západ a předtím než cesta dojde do Saint–Alban–sur-limagnole vede pěkným borovým lesem a přes vesničku Le Rouget.
St. Alban–sur-limagnole–Aumont–Aubrac
Zámek Alpcher v Saint–Alban–sur-limagnole není možné navšívit. Již od roku 1821 je v něm umístěná psychiatrická léčebma, která je největším zaměstnavatelm ve městě. V Saint–Alban–sur-limagnole stojí také románský kostel z 11. století. Cesta pokračuje dál směrem do Les Estrets. Cesta však brzy opouští silnici a vede přes Siein a po pěšině přes pole a lesem a překročí Limagnole. Po přechodu přes vrchol s křížem de l’Azuel sestupuje cesta lesem prudce dolů do Les Estres. Odtud je krajina plošší až do té doby než dojde u Saint–Chély–d’Aubrac ještě jednou k Francouzskému středohoří. Z Les Estrets cesta pokračuje bohudík po lesních cestách většinou daleko od silnic. Cesta vede po staré spojnici do Aumontu, ale doprava je dnes vedena po jiných cestách. Přes řeku La Truyère cesta dojde lesem do Bigose. Obloukem cesta pokračuje na jih do Amont–Aubrac, tradičnímu selskému městečku ležícímu mezi údolími řek La Truyère a Lot.
Aumont–Aubrac–Nasbinals
Aumont–Aubrac a Aubrac jsou známy stejnojmenným plemenem skotu. Při cestě přes pastviny si poutníci musí dát pozor na zvířata. Před cestou do Lasbrosu stojí za to navštívit kostel Saint–Etienne. Během této etapy není celý den možnost koupit si jídlo a pití. V Lasbrosu opouští Svatojakubská cesta silnici a vede jihozápadním směrem přes les. Po krátkém úseku po silnici následují znovu polní a lesní cesty. Les je však místy vykácen a bažinaté louky mohou stížit cestu dál. Přes několi potůčků dorazí cesta do vesničky Finieyrols. Následuje poněkud monotónní výstup na La Colline. Po silnici pak cesta pokračuje přes Rieutort d’Aubrac a Montgros do Nasbinalsu, typické vesnici regionu Aubrac s normanským kostelem Église Notre–Dame–de–la–Carce, který se vyznačuje především architektonickou dokonalostí. Každou středu se zde koná trh, který umožňuje poznat dobytek z Aubracu.
Nasbinals–St–Chély–d’Aubrac
Cesta opouští Nasbinals u kostela jihozápadním směrem a vede půldne do kopce a druhého půldne z kopce. Cesta vede po úzkých cestičkách zvaných Drailles přes pastviny směrem k Aubracu. Od bývalého kláštera Domerie d’Aubrac se dochoval pouze kostel a Tour des Anglais (Anglická věž), ale i ty stojí za návštěvu. V Aubracu botanická zahrada. Z Aubracu vede cesta pořád dolů lesem až k úpatí vulkánu Belvezet, na kterém jsou ruiny hradu ze 13. století. Přes obec stejného jména, jasanovým hájem podél potoka Aude přijde cesta do Saint–Chély–d’Aubrac.
St–Chély–d’Aubrac–Espalion
Saint–Chély–d’Aubrac leží na západním konci Francouzského středohoří, pře které vedla cesta. Od tohoto místa již cesta až do Pyrenejí neklade na poutníky po stránce do a z kopce žádné velké nároky. Tato etapa je ve znamení sestupu a to o více než 400 výškových metrů. U východu z města je most Le Pont des Pelerines, který v kříži znázorňuje modlícího se poutníka. Svatojakubská cesta pokračuje přes pole a lesy jako např. přes pěkný bukový háj za Le Recours, ale stále občas zůstává na asfaltových cestách. Přes Les Cambrassats und Lestrade, typické vesničky v krajině, a opuštěný statek vede cesta do Saint–Côme–d’Olt s městským palácem, dnes radnicí, kaplí a kostelem Église Saint–Côme–et–Saint–Damien. Cesta opouští město po mostě přes řeku Lot, která ohraničuje Aubrac na západ a pokračuje převážně po silnici do Espalionu. Do města, kterému dominují ruiny hradu Calmont d’Olt, se vchází po gotickém kamenném mostě. Vyplatí se dojít k soše Vierge–Notre–Dame de–Venus, která stojí po pravé straně a od které je nádherný výhled na údolí řeky Lot. V Espalionu stojí za návštěvu Museum historie a etnografie – Musée Joseph Vaylet, které informuje o regionu a ve kterém je hlava sv. Jakuba z černého čediče, kostel Église de Perse.
Espalion–Golinhac
Přibližně kilometr za městem stojící kostel Saint–Pierre–de–Bessuéjouls, od kterého stoupá cesta prudce nahoru do Bessuéjouls, za kterým následuje další kratší výstup.Cesta pak stídavě po silnicích a pěšinách dorazí okolo hradu Beauregard, kostela Trédou a Les Camps do města Estaing s kostelem. Estaing leží na Lotu a nad ním ční hrad z 15. století, z jehož terasy je nádherný výhled. Pak se poutníci musí vrátit na levou stranu řeky, protože Svatojakubská cesta vlastně přes Estaing neprochází, a musí si dát pozor, aby nepokračovali po pravé straně řeky po GR6. Trasa pak vede po břehu řeky Lot přes Rouquette a Montegut, kde opouští řeku stoupá podél silnice. Za chvíli cesta ale zase klesá a po pěšinách a lesních cestách přes La Borie de Lagarde a Massip dojde do Colinhacu.
Golinhac–Conques
Golinhac je nenápadné měst odkud vede cesta po silnicích a pěšinách přes pohoří do údolí a znovu přes hory do Conques.První polovinu dne vede cesta rozmanitou krajinou přes Campangnac a Espeyrac do Sénergues s kostelem Église Saint–Martin, na jehož východní fasádě je již znak Conques. Po silnicích pak trasa pokračuje přes městečka Pressoires, Fontromieu a Saint–Marcel až k soutěsce, kterou zde vyryl divoký potok Ouche. Na jejím jižním konci je vidět Conques, které je označováno jako „Perla cesty Via podiensis“. V místě původně osídleném samotářskými mnichy, vznikl v devátém století benediktýnský klášter. Dnes je zde premonsteriánské sídlo.S rozvojem Svatojakubské cesty zde vznikla významná poutní zastávka. Významnou památkou ve městě jsou kostel Église Sainte–Foy, pojmenovaný po mučedníkoví Foy, který je zde uctíván již od roku 866. Kostel je kvůli nedostatku místa na pokraji soutěsky mimořádně vysoká. Za pozornost stojí také pokladnice (Trésor) a zbytky křížové cesty. Cesta z Conques vede okolo kapličky Saint–Roch a potom přes most Pont des Roumieux z roku 1410. Pak cesat pokračuje přes les strmě vzhůru ke kapli Sainte–Foy. Cesta pak pokračuje po historické trase přes Noailhac, u kterého cesta natrefí na procesní cestu, která vede k další kapli sv. Rocha. Cesta pak vede ve výšině z výhledy na kotlinu Decazeville a pak do Decazeville sestupuje.
Decazeville–Figeac
Decazeville, dříve La Salle, je bývalé průmyslové a hornické město, jehož historie je vidět i dnes v opuštěném lomu nebo v Přírodopisném museu . Zajímavý je také kostel, ve kterém je 14 maleb křížové cesty od Gustava Moreau. Z Decazeville vede cesta směrem na Livinhac–le–Haut. Nejprve dojde k další kapli věnované sv. Rochovi, pak vede lesem do Livinhacu přes řeku Lot a pak severně přes Perols a Le Thabor do Montredonu. Z Montrdonu je to kousek ke kapli Guirande s nástěnnými malbami ze 14. století. Cesta pokračuje po pěšinách přes řadu vesniček do Figeacu. Za pozornost stojí především kostely v Saint–Félix, Saint–Jean–Mirabel a Lunan.
Figeac–Cajarc
Ve Figeacu stojí mnoho gotických měšťanských domů, které tvoří příjemnou atmosféru. Další cesta pokračuje po jižní straně řeky La Célé na vrchol Cingle. Trasa vede dál směrem na La Cassagnole přes vápencovou náhorní plošinu Quercy. Pro zdejší krajinu jsou typické horské pastviny a ovce, asfaltové silničky a polní cesty. Cestou do Cajarcu se v krajině objevuje stále více dolmenů. Ve středověku byl Cajarc pro poutníky důležitým místem, poutnický útulek zde existoval již od roku 1269. Dnes je Cajarc svými šáfránovými stromy
Cajarc–Varaire
V Cajarcu překračuje cesta znovu řeku Lot a vede z města okolo zůstatků kaple de la Madeleine. Cesta vede po silnici do Gaillac kde začíná Causse de Limogne, vápencová plošina s porostem dubů, buků a jalovců. Další cesta do Limogne–en–Quercy vede po asfaltových cestách přes několik vesniček. Za Limogne–en–Quercy velký les, kterým vede cesta na jihozápad. Po několika kilometrech stojí po pravé straně cesty Dolmen de Joncas. Brzy se objeví Varaire, které bývalo důležitou zastávkou na Svatojakubské cestě a byly zde dvě ubytovny a útulek pro poutníky.
Varaire–Cahors
Z Varaire vedou dvě alternativní cesty, které jsou si podobné a které se u potoka znovu sbíhají. Od potoka vede římská cesta Cami Ferrat, která spojovala Caylus a Cahors, a která dlouhou dobu sloužila jako obchodní stezka. Svatojakubská cesta jde 15 km po Cam Ferrat a vede přes Mas de Vers a Fontaine d’Outriols do Le Pech. Trasa vede nejprve po silnici a pak po polní cestě, která vede na náhorní plošinu, ze které je pěkný výhled do krajiny. Cesta pak vede znovu po silnici dolů okolo Cazelles a ještě jednou k řece Lot, na které leží Cahors. I přesto, že Cahors, založené kdysi Římany jako Dia Cadurcorum bylo ve středověku mezinárodní obchodní místo, už nikdy nemůže navázat na svůj význam, zůstává důležtou a pšknou zastávkou na Svatojakubské cestě. Za prohlídku stojí obzvláště kašna Fontaine de Chartreux, most Pont Valentré s osmi oblouky a třemi věžemi a katedrála Saint–Etienne.
Cahors–Montcuq
V Cahorsu cesta definitivně opustí řeku Lot a vede z města na plošinu s pěkným výhledem od Croix de Magne zpět na řeku a město s mostem a katedrálou. Převážně po silnicích vede cesta přes La Rozière do Labastide–Marnhac. Pak se jde po vápencových plošinách, které svou bílou barvou daly název okolí Quercy blanc. Cesta pokračuje jihozápadním směrem přes vesničku Baffalie a Lascabanes do Montcuq se čtyřmi hřbitovy nad vesnicí, starým centerm a kostelem Église–Saint–Hilaire.
Montcuq–Luazerte
Svatojakubská cesta nyní vede pop pěšině, později po silnici, pak opět po pěšině okolo zámku Château Charry a přes pole a občas lesem do Lauzerte, které bylo ve 12. století postaveno na strmém kopci jako opevněné město. Kostely Saint–Barthélemy a Notre–Dame–des–Carmes, součást starého karmielitánského kláštera, jsou pěkným příkladem sakrálních staveb. Také je zde poutnická zahrada s výstavou fotografií ze Svatojakubské cesty.
Luazerte–Moissac
Další etapa začíná dolů z vrchu, na kterém bylo Lauzerte postaveno a pokračuje dál jihozápadním směrem. Silnice vedou do Le Chartron s kostelem Èglise de Saint–Sermin. Cesta pak znovu stoupá a jde na jih. Po silnicích vede k malému údolí potoka, do kterého sestoupí a chvíli vede podél potoka. Další vesnicí na cestě je Durfort–Lacapelette. Cesta teď vede pořád do kopce a z kopce, přes několik potoků a přes Saint–Martin, Espis a Gal de Merle do Moissacu. Moissac je živé město se silným provozem na příjezdových a výjezdových cestách, ale nabízí však svůj zcela vlastní šarm. Cesta Chemin de la Croix de Lauzerte, která je méně klidnější a ze které je pěkný výhled na staré město a řeku Tarn, která nedaleko ústí do Garrony, vede do města s kostelem Saint–Pierre se 76 arkádami z roku 1100. Toto mistrovské dílo středověkého umění bohužel utrpělo během francouzské revoluce škody, ale stále je velmi působivé.
Moissac–St. Antoine
Klima v Moissacu a v údolí Garrony je mírné, což prospívá vinařství. Z Moissacu dojde cesta brzy k vedlejšímu přítoku Garonny a po pobřežních pěšinách vede Svatojakubská cesta několik kilometrů. Pak následuje výstup do malého pohoří a cesta pokračuje přes několik malých vesnic. Cesta dorazí do Gaskoňska, kulinářsky zajímavého regionu s bohatou historií, který se rozkládá na území departmánů Gers, Landes a Hautes–Pyrénees. V Espalais cesta překračuje Garonnu a stoupá do Auvillaru, odkud jsou krásné panoramatické pohledy na Garonnu. Zajímavá je také místní tržnice. Poslední kilometry etapy vedou po silnici, pak po lesní pěšině a pak znovu po silnici do údolí řeky Arrat. Lesní cesta pak vede do St. Antoine, který je pojmenován po antoniánském řádu, který zde založil útulek pro poutníky. V St. Antoine stojí kostel sv. Antonína.
St. Antoine–Lectoure
Cesta pokračuje ze St. Antoine po silnici lesem do Flamarens, kde se –ází impozantní, ale dost zchátralý zámek, který je nyní renovován. Cesta opouští místo západním směrem do Miradoux, kde stojí kostel Saint–Ortens s několika kaplemi v renesančním stylu a stará tržnice z 16. století. Cesta pokračuje okolo ruin zámku Château de Gachepouy do Castet–Arrouy, kde stojí další zajímavý kostelík. Následuje delší úsek cesty po klidných polních a hospodářských cestách lemovaných křovím. Krajinu dělí potoky, které není v případě nutnosti problém přejít. Krátce před cílem cesty je třeba přejít na silnici, která vede do nejstaršího města departmanu Gers, Lectoure.V dřívějším sídle biskupa s mnoha útulky pro poutníky, dnes ztratilo hodně ze svého starého významu. Katedrále Saint–Gervais zde ale stále stojí ve své staré kráse a čeká na návštěvu. Pravidelně se zde konají přivítání poutníků.
Lectoure–Condom
Svatojakubská cesta pokračuje po Chemin–de–St.–Clair ven z města. Po silnicích vede cesta přes Marsolan do La Romieu se zajímavým kostelem Saint–Pierre. Klasická Svatojakubská cesta vede z La Romieu do Condomu, kde se spojuje Via podiensis s Via Tolosana. V Condomu stojí za návštěvu pozdně gotická katedrála ze 16. století a muzeum Musée de l’Armagnac, které informuje o výrobě tohoto oproti cognacu často neprávem podceňovanému nápoji.
Condom–Eauze
Cesta vede přes město a přes řeku Baïse pryč. Hned na druhém břehu stojí kostel sv. Jakuba. Pak se jde opět volnou krajinou po silnici a později po polních cestách dál do Larressingle, který je také nazýván Carcassonne du Gers. Je to jedna z nejlépe dochovaných opevněných vesnic na kopci v regionu. Cesta pak sestupuje k řece Osse, přes kterou se jde po románském mostě Pont d’Artigues. Po polnícch cestách a po silnicích vede trasa do Montréal–du–Gers, cestou stojí za povšimnutí kostel Église de Routges, který se najednou vynoří mezi vinicemi. Svatojakubská cesta pokračuje okolo přehrady Ténarèze do Eauze, které má kořeny minimálně v době římského osidlování, protože místo bylo hlavním městem provincie. Dnes je Eauze hlavním městem Armagnacu. Některé staré městské domy se zachovaly ve velmi dobrém stavu. Ve městě se také –ází gotický kostel Église Saint–Luperc, postavený na galsko-římských ruinách
Eauze–Nogaro
Cesta opouští město a brzy vede po vinicích, které dodávají základní surovinu pro výrobu Armagnacu. Pokud cesta nejde po vinicích, vede podél a částečně i po loukách do Mancietu. Nedaleko odtud, u Tucomu, se v lese ukrývá kostel a útulek pro poutníky Église–Hôpital Sainte–Christine mit Pilgerbuch, který byl kdysi podřízen maltézskému řádu. Cesta se mění v pěšinu, vede přes potok a několik zavodňovacích příkopů, pak střídavě lesem a přes vinice do Villeneuve, odkud vede silnice do Nogara založeného roku 1055. Jeho je odvozeno od sázení ořechových stromů. Dnes bohužel starému městu dominuje také hluk blízké závodní dráhy. V Nogaru stojí kostel sv. Mikuláše, který byl poškozen v hugenotských válkách a v 19. století rozsáhle zrenovován a upraven.
Nogaro–Aire–sur–l’Adour
Cetsa pokračuje nejprve po hlavní silnici a pak po silničkách do Lanne–Soubiran, za kterým Svatojakubská cesta opouští silnici a vede po polních a lesních cestách. Cesta přes les Rigade je velmi pěkná, vede přes potoky a zavlažovací toky, ale až do Aire–sur–l’Adour není na cestě žádná vesnice. Městys byl osídlen již Kelty a Římané ho rozšířili na město. Ve městě se –ází kostel Église Sainte–Quitterie z 11. stoeltí. Poněkud neobvykle působící jméno se vztahuje k svaté Quitteriy, západogótské princezně, která zde údajně roku 476 byla popravena jako mučednice.
Aire–sur–l’Adour–Arzacq–Arraziguet
Svatojakubská cesta však vlastně nevede přes Aire–sur–l’Adour, protože před vstupem do městečka odbočuje do lesa a vede k přehradě, podél které pokračuje lesem a do kopce až do Latrille. Odtud jsou za pěkného počasí na jižním horizontu vidět Pyreneje, cíl cesty Via podiensis. Pak se jde dál do Miramont–Sensacq s kostelem sv. Jakuba s původní zicí. Předtím než trasa narazí u Pimbo opět na asfaltovou cestu, vede po lesních cestách. V Pimbo, které vzniklo poblíž benediktýnského opatství založeného Karlem Velkým, se –ází také zajímavý kostel, Église Saint–Barthélemy. Podél kostela opouští Svatojakubská cesta Pimbo, překročí řeku Cabas a vede po silnici do Arzaq–Arraziguet. Okrasou města s kostelem, ve ktrém je uložena Madonna, jsou arkádové domy.
Arzacq–Arraziguet–Arthez–de–Béarn
Z města nejprve vede cesta k přehradě a pak po silnici do Louvigny. Odsud vede cesta přes pohoří na jihu do údolí potoka a pak serpentinama do Fichous–Riumayou s kostelem Église Saint–Pierre. Poutníci se –ázejí v Béarnu v departmánu Pyrénées–Atlantique, dříve nezávislé oblasti, která k Francii patří až od roku 1620. Typickým znakem Béarnu je mírné podnebí a jeho krajinný ráz s kukuřičnými poli a rozsáhlými vinicemi. Dalšími místy na cestě jsou Uzan s dalším kostelem sv. Quitterie a Géus–d’Arzacq se zajímavým zámkem a kostelem, ve kterém je mimo jiné socha sv. Jakuba. Přes Pomps a Castillon, za kterým stojí za povšimnutí vpravo stojící kaple Chapelle de Coubin, poslední zbytek zdejšího poutnického útulku, zničeného Hugenoty, pak cesta dojde do Arthez–de–Béarn. Z náměstí za kostelem je nádherný výhled na údolí ohraničené Gave de Pau aGave d’Oloron a na za ním ležící Pyreneje.
Arthez–de–Béarn–Navarrenx
Cesta pokračuje po malé silnici přes les Bois de Leire, za kterým leží Argagnon a Maslacq. Předtím ale cesta vede přes Gave de Pau. Pak chvíli cesta pokračuje podél řeky až k zřícenině Guironolé. Pak následuje cesta lesem do údolí potoka Géü a později do údolí Laà, kde leží opatství Sauvelade založené benediktiny roku 1127, které bylo po zničení hugenoty znovu postaveno a které dnes slouží jako poutnická ubytovna. Svatojakubská cesta se točí na jih a vede přes pohoří do údolí. Pak jde opět do kopce a pak dál lesem. Z lesa dojde cesta do Méritein, odkud je to již jen kousek do Navarrenx. Navarenx je bývalé opevnění, což ještě dnes dokládá centrální náměstí. Později bylo město navarrskými králi přestavěno na větší pevnost, která v období hugenotských válek obstálo vydatnému obléhání Francouzů. Ve městě stojí kostel Saint–Germain.
Navarrenx–Aroue
Z města vede cesta po kamenném mostě ze 13. století přes Gave d’Oloron, další hranice velkého údolí Béarn. Za nedlouho opouští Svatojakubská cesta silnici a pokračuje lesem několik kilometrů až k zámku Château de Mongaston. Pak vede do údolí a u Lichos. Překračuje řeku Le Saison a vstupuje do Baskicka, přesněji do departmánu Basse–Navarre, jehož svébytná kultura se představuje především ve formě architektury, kuchyně a řeči. Cesta pokračuje podél potoka lesem po asfaltové cestě, později po polní cestě okolo Château de Joantho do Aroue. V Aroue stojí kostel Église Saint–Étienne.
Aroue–Larceveau
Začátek další etapy je charakteristický cestou nahoru a dolů. Brzy dojde cesta do Olhaïby s románským kostelem Église Saint–Just. Pak následuje cesta přes plošinu Archelako, kterou opouští jihozápadním směrem do Khart–Mixe a pak po silnici do Larribar–Sorhapuru a Hiriburie. Zde, kousek za malou vískou, značí místo Gibraltar spojení tří klasických Svatojakubských cest z Pařížě, Vézelay a Le Puy. Slovo Gibraltar zde nemá nic společného s britskou exklávou v jižním Španělsku, ale pochází z baskického „Chibaltarem", satrého výrazu pro spasitele. Cesta pokračuje lesem do Harambeltz, kde stojí kaple sv. Mikuláše, jediný pozůstatek po stejnojmenném poutnickém útulku. Z Ostabat–Asme vede cesta přes Saint–Palais, kde se –ází muzeum Musée de la Basse–Navarre, ve kterém se poutníci mohou dozvěsět víc o historii regionu a Svatojakubské cestě, do Larceveau.
Larceveau–St. Jean–Pied–de–Port
Z Larceveau s kostelem a klasickým baskickým hřbitovem pokračuje cesta do Chahary a Bastidy Choko. Kamenný kříž z roku 1714 značí cestu do Gamarthe a Montgelos, dvou malých vesnic na cestě do Saint–Jean–le–Vieux, která vede také okolo zámku Château d’Apat. Saint–Jean–le–Vieux leží na úpatí Pyrenejí a pochází minimálně z doby římské. Původně to bylo místo, se kterého vedla Svatojakubská cesta do průsmyku u Roncesvalles, protože až od 13. století vede pouť přes St.–Jean–Pied–de–Port. Pravděpodobně zde procházel již Karel Velký. Od pozůstatků kostela, zbyl jen portál, vede cesta poslední 4 km po silnici do St.–Jean Pied de Port, kde Via podiensis končí. Zároveň zde však začíná další cesta, která vede přes Punta de la Reina po Camino Francés do Santiaga de Compostela k hrobu sv. Jakuba.